Historie sboru

V tradičně katolické Plzni byli v 19. století čeští protestanti v nepatrné menšině a navíc museli být organizováni v německých evangelických církvích. Nicméně právě hrstka českých plzeňských evangelíků patřila počátkem 20. století k průkopníkům vytvoření české evangelické církve, která měla vzniknout spojením českých protestantů luteránské i reformované orientace na základě společného se přihlášení k dědictví české reformace 15. – 16. století. Z politických důvodů však Vídeň této snaze účinně oponovala, a tak k naplnění touhy po vytvoření národní evangelické církve došlo až v ovzduší znovunabyté státní samostatnosti po vzniku Československé republiky v prosinci 1918.

Přesto Plzni patří v této nové náboženské obnově českého protestantismu pozoruhodná priorita, neboť, jak praví sborová kronika,

„V těchto dobách (během léta a počátkem podzimu 1918) vznikla v obou plzeňských evangelických církvích, reformované i lutherské, myšlenka sloučiti se v jednu českou národní církev evangelickou.. .A tak ještě před 28. říjnem oba plzeňské sbory provedly sjednoceni. Plzeň byla tak první, která provedla spojení obou evangelických církví v naší vlasti“.

Nebylo tehdy náhodou, že aktivní roli v tomto slučovacím procesu hráli plzeňští čeští evangelíci kolem mladého faráře Ebenezera Ottera, „otci zakladatelé“ našeho dnešního sboru.

Příznivé demokratické klima první republiky, hlásící se k odkazu husitského demokratismu a české reformace i v oblasti ideologické a politické, vytvořilo i v tradičně katolické Plzni prostor pro mimořádný růst. V tomto vstřícném klimatu vznikl i druhý, Korandův plzeňský sbor a byly postaveny i oba moderní plzeňské evangelické kostely, nejprve náš Husův chrám (1925) a později i Korandův chrám (1936), a vznikl také plzeňský seniorát ČCE (1925). Výrazný byl podíl plzeňských českobratrských evangelíků na náboženské výchově mládeže na školách (12% žactva národních škol!) i na kulturním a vědeckém životě města (členy ČCE byli třeba významný historik a archivář Fridolín Macháček či nestor západočeské archeologie Václav Čtrnáct).

Těžký úder pro život i našeho sboru znamenal nástup prvního totalitního režimu po likvidaci zbytku Československa 15. března 1939, první nacistická diktatura byla ale otevřeně protičeská a neschovávala se za hesla „o vyšší svobodě a spravedlnosti“. Náš Husův chrám sloužil za německé okupace i jako kaple pro vojáky wehrmachtu, život českého sboru byl postupně omezován, což vyvrcholilo r. 1944 zatčením faráře Ottera a jeho rodiny gestapem. Německou okupaci zaplatilo životem celkem 42 členů sboru, v přímém boji s okupanty byl zastřelen člen našeho sboru bratr Josef Jahn. Jaro 1945 se zdálo být začátkem nového, lepšího života i pro náš sbor. Husův chrám zněl i americkou angličtinou, počínaje 10. květnem se tu konaly – kromě českých – také bohoslužby sloužené americkými pastory pro vojáky US Army.

Nadějná obnova svobodného náboženského života však skončila nástupem druhého totalitního režimu, druhé, tentokrát komunistické diktatury. Obětavé úsilí farářů Ottera a později Pumra stejně jako nezištné nasazení členů staršovstva připomínalo často „boj s větrnými mlýny“, neboť za lstivým komunistickým ujišťováním o dodržování náboženské svobody a za frázemi o „nutnosti boje církví za světový mír a odzbrojení“ se skrývaly skutečné cíle pokryteckého režimu: omezováni a konečná likvidace křesťanských církví a náboženství „jako opia lidstva“ vůbec. Kdo v té době žil, ví, jaké různorodé formy šikany a nátlaku komunisté obratně využívali. Samozřejmě v období více než čtyř desetiletí se vztah církve a komunistického státu různě měnil, ale po relativním uvolněni a nadějích 60. let komunismus svoji totální kontrolu plně obnovil. Přes další úbytek členů však sbor hledal prostor k duchovnímu životu, mj. i rozvinutím „ideologicky zdánlivě nezávadných“ hudebních aktivit (pravidelné nedělní nešpory a varhanní koncerty) a nesmírně prospěšné křesťanské sociální služby. K významné duchovní osvětě přispívaly kromě kázáni také přednášky významných evangelických teologů a církevních historiků, často na ožehavá témata, o nichž se jinde nedalo veřejně hovořit. Mezi častými kázajícími a přednášejícími najdeme tak Jana Milíče Lochmanna (před r. 1968, v exilu se stal děkanem teologické fakulty Basilejské univerzity), profesory a učitele Komenského bohoslovecké fakulty J. L. Hromádku, Miloše Biče, F. M. Dobiáše, Rudolfa Říčana, Amedeo Molnára atd.

Mírné uvolňování konce 80. let vyvrcholilo – věříme i díky Božímu přičinění – koncem roku 1989 pádem komunistické moci. Nemohu v této souvislosti najít lepší vyjádření, než které nalezneme v naší sborové kronice:

„ Všechny běžné události a starosti byly zatlačeny do pozadí událostmi v listopadu tohoto roku, kdy téměř po 42 letech totalitní moci, která usilovala o oslabení a dokonce zničení vlivu křesťanství, tato moc padla a jsme za to Pánu Bohu vděčni. Radujme se z toho, že tato doba skončila, ale musíme si být vědomi toho, že do nových svobodných podmínek vstupuje i náš sbor těžce poznamenán uplynulým obdobím… Nesmíme se ale domnívat, že dnes kdy tyto poměry pominuly, že život sboru začne ihned vzkvétat. Příčiny této duchovní, morální a mravní krise jsou rozsáhlé, v celkovém zesvětštění dnešního člověka. Také církve na Západě, kde žily v uplynulých letech v naprosté svobodě, pociťují silný pokles na životě církve.

Ježíš však zůstává jedinou nadějí pro svět, a je třeba abychom stále čerpali ze studnice Božího slova a jeho pravdu šířili ve svém okolí. Nejde o zvyšování statistických čísel a věříme, že i oslabený, malý sbor může být živým svědectvím o Boží pravdě a milosti. Tak jako Ježíš poslal své učedníky, věřme že poslat i nás, abychom svědectvím sloužiti v tom prostředí, do kterého nás poslal.“
To je výzva i pro dnešní křesťany a zároveň úkol i naděje pro náš sbor v 21. století…